Den pátý

Je tu další krásné ráno. Hlavním cílem dnešního dne je zdolání nejvyšší hory Korsiky Monte Cinto. Toto skalisko je vysoké 2.706 m. Nemíříme tedy na samotný vrchol, ale jen tam, co silnice dovolí.

Vyrážíme v osm hodin a ujíždíme tak slunci stoupajícímu vzhůru a začínajícímu opět pěkně přitápět. Jestli bude nějaké korsické příště, tak v květnu.

Proplétáme se neskutečným množstvím zatáček různých poloměrů a krátkými rovinkami mezi nimi. Opět stoupáme do hor, teplota klesá a je tu úžasně. Ať už člověk chce, nebo se tomu i brání, všude je cítit taková pohoda, kterou v pracovním režimu těžko kdy zažiju. Kurňa, vždyť je pracovní den a tady se nikdo nerozčiluje. To je k vzteku. :-)

Projíždíme vesničku Convento a zastavujeme na místní benzince. Milostivá si jde pro kávičku a já při cigáru relaxuji. Po pauzičce nasedáme na motorku a již směřujeme k vrcholu Korsiky.

Výjezd samotný začíná náramně. Strmé stoupání po samotné hraně dost hluboké strže na ne zrovna kvalitním asfaltu, super zatáčky, občas nějaká ta koza či kravka na silnici a vystrašená spolucestující, naprosto nesdílející mou touhu pokochat se během jízdy pohledem do rokliny. Po pár kilometrech se ale tato roztomilá cesta mění v tak nějak obyčejnou asfaltovou silničku mířící až na parkoviště, které tuto cestu k mé nelibosti uzavírá. A tak se jen tak kocháme krásnou přírodou. Až nás z toho přepadnul hlad. Takže, startujeme a odjíždíme.

Další naší zastávkou je městečko Corte, ležící ve středu ostrova. Na rozdíl od moderní Bastie i centrálního Ajaccia je v Corte k vidění kus historie. 

Na Paoliho náměstí usedáme do jedné z mnoha zahrádek a objednáváme si obídek. Simona těstoviny, já maso. V poklídku obědváme, jakobychom již byli místní. Stojíme na zákazu zastavení. No a ? Je čas vyrazit zpět. Pff, klídek. Hm, to by nám šlo. :-)

Vyrazit ale již opravdu musíme. No, nemusíme, ale chceme. Vybírám cestu s malinkou zajížďkou, není kam spěchat.

A tak opět projíždíme úžasnými silnicemi, lemovanými krásnou krajinou. Do Pinea Mare se vracíme chvíli po šesté hodině a po chvíli oddychu a přemlouvání se i já odchodlávám k mořské koupeli. 

Nebudu nikomu nic nalhávat. 23°C, byť v průzračně čistém moři, není nic pro mě. Po kolena jsem byl geroj, ale pak se začala statečnost pomalu ztrácet. K lemu plavek to ještě jakž takž šlo, ale jak se chladná voda přiblížila k mému teploměru, bylo po hrdinství. Nebýt posměšných a uštěpačných poznámek mojí polovičky, asi bych to nedal, ale nakonec jsem se zachlapil a do slané louže jsem se opravdu ponořil.