Den druhý

Museum Ferrari otevírá dveře návštěvníkům až v půl desáté a tak máme spoustu času věnovat se švédským stolům našeho ubytovatele. U vstupních dveří nejznámějšího italského výrobce sportovních vozidel však stojíme včas. Vystavované kousky velmi vkusně propojují historii se současností a návštěva určitě potěší každého, kdo jen malinko přičichl k ropnému produktu nasyceného oktany.

Je půl jedné, čas vyrazit. Dnes jsem si již zakázal dálnice a tak vyrážíme přes Sassuolo, městečko keramických továren, po silnici SP486 směr Montefiorino, Castelnuovo di Garfagnana, Lucca a Pisa. Krásné apeninské silničky dávají zapomenout na včerejší dálniční přesun a cestu si vážně užíváme. V městečku Sassorosso zastavujeme u hospůdky Albergo Ristorante Linda a dáváme si oběd.

Další zastávkou je Pisa. Tady se zcela jasně projevuje kulturní rozdíl mezi jižanskou mentalitou a tou naší středoevropskou. Zde postavili před 850 lety křivý barák a dokázali z něj vytvořit atrakci světového kalibru, zatímco u nás Eurovia trpí za kus křivé dálnice a naklánějících se pár mostů. Jak nespravedlivé.

Ale realita samotná na Katedrálním náměstí není zcela podle mého gusta. Vypadá to tu jako na vojensko-policejních manévrech. Bohužel následky multikulturismu jsou patrné i tady. Vojsko v neprůstřelných vestách střeží každý koutek jinak krásného cenra města. Dáváme si zmrzlinu a pomalu vyrážíme k pobřeží, cíli dnešní cesty.

Tady není nutné rezervovat ubytování s časovým předstihem. Je zde přeci tolik kempů a v každém z nich na nás čekají s rozevřenou náručí. Omyl. Do prvního z nich dorážíme, když se slunce blíží k západnímu obzoru. Slézáme z motorky a má gubernátorka jde k recepci vyřídit formality, zatímco já se chystám pomalu vybalovat zavazadla. Ale ouha, je plno. No a ? Támhle je další kemp. Obsazeno. V dalším je volná pouze chatička pro deset lidí. Když ji zaplatíme celou, je naše. Mamma mia ! Už se šeří a ani v dalším kempu není místo pro dva uondané čecháčky. Nic ale není ztraceno. Ze šestého kempu se Simona vrací s vítězoslavným úsměvem. Máme chatu, sláva !!! Radost a veselí nás neopustily ani ve chvíli, kdy jsme onu haciendu spatřili. Budova, ne nepodobná zahradním domkům na nářadí ze šedesátých let nás na pohled sice moc nenadchla, ale postele v ní byly, tak proč zoufat. Za 45 éček přeci nechcete čekat nějaký luxus, zvláště, když v ceně jsou i celé tři minuty sprchování ve vlažné vodě. No tak sprcha a jdeme na večeři. Je tu pizzérie, není co řešit. Příjemná obsluha si poznamenala naši objednávku a s úsměvem nám sdělila, že ve 22:00, to je za dvě hodiny, bude náš požadavek zcela jistě ke spokojenosti obou stran vyřešen. No nic, jdeme ma pivo. Kupodivu nebylo nejhorší. Simča si odběhla do "chaty" pro svůj mobil, s kterým se hodlala zabavit během čekání před pizzérií. Nejde nám tam elektrika byla věta, kterou se mi pokusila zvednout náladu po příchodu. No a co, sníme svoji buchtu se salámem, dáme ještě jedno pivčo a stejně za chvíli vstáváme. Trajekt odplouvá v osm ráno.